Když jsem v sobotním šedivém ránu čekal na nádraží na vlak R905 do Olomouce, stala se mně zvláštní věc. Oslovila mě neznámá paní, která mě ale připadala velice známá. Než jsem si v rozespalém stavu rozmyslel, jestli se mně to zdá nebo ne, věc se vysvětlila - byl to vtípek Jany, sestry Kájiny, která je jí podobná a přesto jiná. Obě cestovaly společně do Bruntálu a Razové a tak jsme strávili kus cesty spolu, dokonce včetně jejich společného pětiletého synovce, který se k nám přidal v Olomouci.
Nedaleko před Krnovem mě ještě Jana seznámila se skupinkou německých šotoušů, které sbalila po cestě. Nakonec jsem si s příjemnými chlápky z nádraží Klotzche v Drážďanech zajímavě povyprávěl o evropských úzkokolejkách a drahách obecně. Podobně jako my Munu, pořídili si od německých drah malé nádražíčko na okraji Drážďan a z vlastních peněz i nejrůznějších příspěvků je přestavěli na železniční muzeum a veřejný prostor s prodejnou biopotravin. Z Třemešné, kde přestupúovali na úzkokolejku, už to nebylo do Mikulovic daleko.
 | | Jednání 7. valné hromady na Muně se odehrálo ve skautské klubovně na posádce pod keltským křížem. |
Zástupci České debatní společnosti, která poslední rok předsedala městečku neziskovek na Muně, svolali jednání až na pátou hodinu odpolední, takže jsem měl ještě dost času zajít na návštěvu ke kamarádům z ČTU a promluvit si se Strejdou Vláčkem a Alčou. Ti však ještě před začátkem jednání odjeli zpátky do Šumperka, neboť téhož dne odpoledne měl Tomáš převzít z rukou starosty ocenění města za dlouhodobu práci s mládeží.
Samotné jednání nebylo nijak převratné. Debatéři, kteří zatím na svém objektu mnoho nezbudovali, si pronajali od skautů základnu dole na posádce, takže byl zajištěn příjemný komfort, jakož i lahodná severočeská zelňačka. Tomáš Hradil za HBJ překvapil snad všechny přítomné svým souhlasem se zrušením věcných břemen v darovacích smlouvách a Vlasta Waic informoval o postupu jednání s ministerstvem vnitra o převedení pozemků pod budovami zdarma (toho se SPJF neúčastní a pozemek si kupuje). Ohlášené noční posezení po oficiální části jednání se nesetkalo s nijak nadšenou reakcí, a tak jsem rád kývl na nabídku Rangerů, kteří mě společně s Kennym od Lakrosářů hodili autem zpět nahoru k šestatřicítce.
Po několika létech jsem opět strávil noc sám na Muně. Přecejenom to byl ale rozdíl od mého posledního single přenocování v roce 2011, kdy mě v tehdy ještě prázdné budově strašily podivné noční zvuky. V kamnech tentokrát vesele praskala polínka, na plotně voněl čaj a díky nabité baterii jsem v malé klubovně stihl na svém počítači dokonce udělat kus práce. Večer byl osamělý, ale příjemný jako už dlouho ne.
 | | Zmoklá myš. Během tuhé zimy na Muně zmrzla a na jaře jsem ji v neporušeném stavu předal okolní přírodě. |
Ráno se okny prodralo do klubovny světlo a já jsme s pobavením zjistil, že na podlaze přede dveřmi leží snad ještě od zimních mrazů docela ztuhlá stará myš. Uklidil jsem v baráku, vynesl ji na denní světlo a na nějakou dobu dal Muně sbohem. V mírném mrholení nadcházejícího jara jsem zamířil do Mikulovic na vlak.
Související články: | | Článek:
Sám na Muně
14. 5. 2011 | | Téma:
Muna Mikulovice
Historie
Muniční továrna, skladiště a později rovněž zajatecký tábor Muna byl vybudován po roce 1938 v důsledku obsazení československého pohraničí Třetí říší… | |
|
